Jak jsem navštívila Pražský hrad
Pražský hrad - dominanta Prahy a jeden ze symbolů českého státu po mnoho století. Je téměř povinností každého Čecha alespoň jednou navštívit tento monument, "když už tam byl i Obama". Navíc Pražský hrad je plný unikátů a zajímavých výstav, tak proč nejít za kulturou právě tam? Když jsem tak zauvažovala nad tím, kdy naposled jsem i já prošla celý komplex, pokochala se malebnými zákoutími, unikátním výhledem či nechala na sebe působit velkolepost tamější katedrály, došla jsem k závěru, že je tomu opravdu drahně let.
Prvním krokem bylo navštívit webové stránky Pražského hradu a zjistit, co je právě k vidění. Jelikož jsem tam šla hlavně kvůli focení, dobře jsem udělala. Za těch pár let, co jsem tam nebyla, správa Pražského hradu zpoplatnila vlastně téměř všechno, co je tu k vidění. Poučena touto novinkou jsem jako první zamířila do pokladny a za 350,- jsem si zakoupila vstupenku na takzvaný velký okruh.
Celý den začal téměř idylicky návštěvou Královské zahrady, která je jaksi vystrčena mimo hlavní trasy turistických průvodců, ač se domnívám, že obrázek katedrály sv. Víta je z této strany velmi pěkný a velmi neokoukaný. Ovšem další mé kroky vedly na druhé nádvoří, kde se sporadické potkání dvou tří turistů změnilo v organizovaný chaos, kdy jeden dav poslušně proudil za průvodcem se zvednutým deštníkem, plynule je míjel jiný dav jdoucí pro změnu za průvodkyní s jakýmsi ukazovátkem a celý tento systém úspěšně a vydatně narušovaly hloučky neorganizovaných teenagerů. Raději jsem prchla s prvním organizovaným davem na třetí nádvoří, kde se jiný hroznovitý dav pokoušel dostat do katedrály. Konce nevidno. Udělala jsem pár snímků a odebrala jsem se do kostela sv.Jiří, potažmo Jiřského kláštera. V současné době (tuším, že je to stálá expozice) je zde k vidění české umění 19.století. Vřele doporučuji, najdete tu opravdu české skvosty, včetně mého oblíbeného Jakuba Schikandera. Stejně tak výstava Příběh Pražského hradu, který je ve Starém paláci, je moc pěkná. Musíte si v každé výstavní prostoře ovšem odmyslit pobíhající turisty, kteří se tam dostali stejně jako vy - koupili si lístek na velký okruh,a le na rozdíl od vás je to ale vůbec nezajímá. Samozřejmě spořádaný Čech chodí dva metry od obrazu a vůbec si ani nedovolí pomyslet na fotoaparát uložený v tašce. Ruský turista si všechno ošahá, aby zjistil, jestli je to pravé zlato. A japonský turista si to všechno vyfotí, aby měl doma co mazat.
Pak jsem zaskočila do Zlaté uličky, kde je největším tahákem dům s nápisem - Zde žil Franz Kafka. Nikdo už těm chudákům návštěvníkům nesděluje, že si tu pobyl celé čtyři měsíce. Tím by celá věc ztratila na atraktivnosti. A kromě kýčovitých předmětů běžné provenience zde můžete zakoupit originálně předražené vánoční ozdoby a malovaná velikonoční vajíčka. No, nekupte to. Na cestě zpátky jsem došla ke katedrále, kde už opadly fronty. V klidu jsem tedy vešla a opět se snažila nevšímat si hlasitých ruských a italských návštěvníků. Opravdu tato katedrála není místem ani zastavení ani rozjímání. Lavice jsou ohrazeny lanem. Kdyby sem člověk přišel za duchovní útěchou, v blescích fotoaparátů se mu jí skutečně nedostane. Když se ovšem odpoutáte od všech těchto rušivých elementů, pak na vás dolehne nádhera tohoto svatostánku. Posledním bodem itineráře byla Obrazárna, na tu jsem se moc těšila, neboť slibovala to nejlepší hlavně z rudolfinských sbírek. Ti Švédové nám tady toho opravdu mohli nechat o něco víc. Docela mě to zklamalo.
Pak už jsem se jenom prošla přes první nádvoří k soše Masaryka, na kterou se právě věšel nějaký cizojazyčně pokřikující mladík. Což mě přivedlo k myšlence, jak by se našemu prvnímu panu prezidentovi asi líbil ten dnešní svět. Řekla bych, že nadšený by z něj nebyl. Došla jsem na tramvaj na Pohořelec a zkonstatovala jsem, že to zas tak špatný výlet nebyl.
Ale přeci jen mi to nedá, abych se tu nezmínila o personálu, který na Pražském hradě potkáte. Můj obdiv má hradní stráž, po pěti minutách focení a šaškování okolo stojích návštěvníků bych sekla s tou puškou o zem a šla bych na panáka. Slečna v pokladně, kde jsem kupovala lístek na všechny místní atrakce byla tak škovaná tím, že mluvím česky, že mi odpovídala neustále anglicky. Což teda chápu. Čechů tam opravdu moc nepotkáte. Zvláštní "kastu" pak tvoří nerudné důchodkyně ve výstavních síních. Abych byla spravedlivá, na výstavě Příběh Pražského hradu byla paní velmi milá a ochotná, ale tím to také skončilo. V Jiřském klášteře jsem místo dobrý den slyšela jen - tu tašku si dejte do šatny. Když jsem slušně odvětila, že v ní mám drahý fotoaparát, bylo mi řečeno, že oni tam mají drahé obrazy. Asertivně jsem si svou tašku ponechala a představte si, že se mi do ní žádný obraz nevešel. Obdobný problém nastal v Obrazárně, kde jsem se poněkud nešikoně pokoušela dostat z mikiny. Asi to bylo na paní moc, takže mě nutně potřebovala sdělit, abych si jí uvázala okolo pasu, o což jsem se celou dobu snažila, ovšem paní za tím nejspíš viděla komplot a snahu odcizit nějaké vzácené dílo. A všude na vás budou mluvit anglicky. Je to sice super, že se tu cizinci nemusí cítit špatně, když okolní domorodci umí pouze svou rodnou řeč, ale jako doma jsem se tam rozhodně necítila.
Podtrženo sečteno - návštěvu Pražského hradu doporučuji, stejně tak i obrnit se svatou trpělivostí. Výstavy jsem již zmínila, možná tedy ještě určitě navštivte Vladislavský sál, monumentální prostor a z balkonu je krásný výhled na Prahu. Stojí to za to.